Pocit. Zavede tě do jiných krajů. Nekompromisně.
Spalující myšlenky, obrovská touha po pocitu silnějším než já, ta děsivá, ničivá síla momentu. Nic hrůzostrašnějšího a víc udivujícího neznám. Někdy si říkám, kurva, neblázním? Ale vše je, jak má být. Vím to. Možná snad jen vzdáleně tuším. Vnitřní intuice je krásná věc, upřímná pravda o člověku. Jeho opovrhovaná dokonalost skrytá za oponou přetvářky a normálnosti. Ale... vše je, jak má být, aby mohlo vzniknout něco nového.
. . .
Sedí na křesle právě uběhlého života. Čeká ho smrt elektrickým proudem. Jeho duše je v úzkých, umře jí její hmotná schránka, její tajná skrýš, jen její a bude pryč. Ještě chvíli ucítí fyzickou bolest, ucítí pach škvařícího se masa. Je to veřejná poprava, a tak ještě chvíli uvidí nenávist a pohrdání ve tvářích přihlížejících žalobců. Panika. Bezmoc. Vztek. A co udělal? Uctíval pravdu, miloval život, jenže... Nebál se to říct a za to byl nenáviděn.
. . .
Rozběhnout se a utýct pryč, do oázy klidu a relativní svobody, kde pouze dobrovolně nasazený otěže mohou spoutat. Alkohol, démon zmítající osobami všude okolo, král rumu řve a svolává jemu podobné. Křik ruší vše, co by mohlo být... hezký. Hřmění. Přicházející bouře. Duše přírody. Snad zastaví zakopávání, pochybný kroky opilců. Blesk. Světlo. Oheň a žár. Podivní lidští tvorové v panice pobíhají sem a tam. Sbírají zbývající slova útěchy, poslední myšlenky naděje. Skřek z temnot. Úzkostný řev lezoucí pod kůži. Nastal konec. Ticho. Náhle. A taky kapky deště. Ještě? Už ne.
. . .
Za hranice možností, zní, pluje suché listí po poušti. Vítr, omšelý starý kamarád, posílá vzkazy výkřiků. Těch bezmocných slov a pocitů. Za hranice krajnosti, odralý až na kosti, kůži, krev a vnitřnosti. Hřeje pouhým pohledem, když promluví, vše kolem umírá a mění se... Ve střípky starých hodin, kde čas už nehraje roli, pouze ještě občas zvoní, zahajují nový den a muka po půlnoci. Za hranice prostoru.